Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S mosteckými BURNING STEPS jsem se poprvé setkal před šesti lety, kdy hráli mezi paneláky vysokoškolských kolejí někde v Ústí nad Labem. V tom čase to byli trochu neotesaní metalcoreoví kluci, v tu dobu už ovšem zapálení do hardcore a punku. Koncert jsem vydržel od začátku do konce. Šli po melodiích a současně měli živě tah na branku, který byl nakažlivý. Od těch dob vydali několik releasů, ať už digitálních nebo CD, z nichž jsem si oblíbil splitko s EMPTY HALL OF FAME. Postupem času se měklo a nasávalo více a více punku a rock’n’rollu. Nyní předkládají svůj první vinyl. A jaké to je? Z mého pohledu nejlepší. Zvukově, aranžérsky a hlavně konečně na asfaltu.
BURNING STEPS našli přesně to místo, kde si podávají ruku rock’n’roll, melodický hardcore, punk rock a ždímou ho, dokud něco kape. Marně si lámu hlavu, která česká kapela v minulosti našla recept na to, jak tohle spojení žánrů dělat alespoň trochu smysluplně, bez odéru hnoje a kulturáků. Potěší to, že si kapela pohrála s detailem, ať už jde o kytarová sólíčka, sbory v pozadí a vlastně zpěv obecně, a bobek tady házím na to, že občas je intonace zaručeně nečistá, to do punku prostě patří. Potěší i další koření, jako je decentní použití dalších nástrojů, které dobarvují celek. Do toho všeho mostečáci nezapomínají na kořeny a i přes ty melodické vrstvené vyřvávačky dokáží i velmi příjemně vystrčit drápky ve formě vypalováku „Fuck The Pigs“ a posunout se blíž k pravověrnému hardcorepunku. A tahle skladba hodně pobaví i textově.
Nejde tu o nic nového ani objevného, jde tady o to, že mainstreamovější punk rock někdo uchopil tak, že alespoň trochu nakopává prdel, a že jsem si po poslechnutí „Way Out“ vyndal staré NOFX na asfaltu a zamáčkl slzu. Jediné, co mi na této fošně trochu chybí, jsou hitovky, které by se vyloženě zadřeliy pod kůži, na druhou stranu lepší tohle, než melodie hrající na první signální, které už po pátém poslechu nemůže ani cítit. V rámci žánru TOP z domácího rybníka.
Veľa fantastického a rôznorodého death metalu vyšlo tento rok, ale toto poňatie mi je najbližšie. Nerdi citujúci pinkfloydovské, opethovské či cynicovské vplyvy s takouto ľahkosťou nad morbidangelovským kovom smrti, to je niečo prekrásne.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.